Už je tu půlka listopadu a to pro vysokoškolského studenta znaměná dvě věci. 1) Chybí měsíc do konce zápočtové části semestru, 2) zděšení z toho, že chybí do konce zápočtové části semestru už jenom měsíc. Myslím, že určitě nejsem sám, kdo ještě nemá ani jeden zápočet a tak jsem se dnes za mírné chřipky během celodenního ležení na posteli rozhodl, že napíšu aspoň jeden ze dvou slohů, které potřebuji pro zápočet z Úvodu do filozofie a Inženýrské etiky. Ačkoliv mám text pro druhý zmíněný předmět rozepsaný už déle, ukázalo se, že je konflikt dobra a zla možná větším oříškem, než jsem si myslel, a tak jsem se vrhl na sloh pro Úvod do filozofie. Text, který je částečnou esejí s prvky úvahy se týká materie (= hmoty) a jsem velmi zvědavý, jak se vám bude líbit. Komentáře jsou tu jen pro vás!

---

Materie. Věc, která nedává člověku spát už od chvíle, kdy zjistil, že dokáže uvažovat. Je snad součástí lidské podstaty, že máme tendence všemu vládnout, mít kontrolu nad věcmi okolo nás. A právě proto se snažíme pochopit, co to materie je, neboť právě jen plným pochopením můžeme dosáhnout případné kontroly nad materií samotnou. Anebo ne?

V dnešní době máme vcelku jasnou představu o hmotě. Skládá se z malých částic, protonů, elektronů a neutronů, atomů, molekul, zkrátka okem neviditelných částic o určitém energickém náboji a polaritě. Víme, že k hmotě existuje energický protiklad antihmota, který se však v námi známém vesmíru přirozeně nevyskytuje (zcela logicky, neboť střet hmoty a antihmoty přechází v anihilaci). Při pohledu z hlediska kvantové fyziky navíc ještě můžeme poznamenat, že vše okolo nás se skládá z částic nacházejících se na různé energické hladině náboje. Jak je pak tedy vůbec možné, že takovéto částice tvoří dohromady srdce, cévy, nervovou soustavu, zažívací trakt, svalovinu a kůži, které spolu s dalšími orgány tvoří další funkční celek, např. tělo člověka?

Už zde si musíme položit zásadní otázku, která nás buď zařadí mezi materialisty, nebo idealisty – a to, zda je unikátní uspořádání částic tvořící život dílem náhody, anebo vyšší síly – nějakého boha. Otázku, odkud by případně vzešel bůh, si pokládat nebudeme z očividné logické smyčky. (Pokud je bůh, z čeho sám vzešel? Pokud z něčeho vzešel, z čeho vznikl onen základ? A tak bychom mohli pokračovat stále dokola.)

Pro materialisty je totiž otázka, z čeho se okolní svět skládá, zásadnější než pro idealisty, kteří v okolním světě vidí zásah ruky boží. Pro materialistu je skladba materie tajemstvím, mozaikou kamínků, která se dá pochopit až po nalezení nejmenšího kamínku celého obrazu. Protože když jej najdeme a uvědomíme si, proč je umístěn zrovna v daném místě, povznese se v určitém směru naše moudrost a poznání na vyšší úroveň a my jsme tak opět o něco mocnější – díky našim znalostem, které se vždy dají využít ve více směrech. Ať už k destrukci, jak lidstvo v minulosti vícekrát prokázalo své vlohy ve zneužití vědeckých vynálezů, nebo k tvorbě něčeho nového a velkolepého.

Jak jsem již zmínil na začátku, dnes žijeme ve světě miniaturních částic, které jsou neustále v pohybu a dohromady tvoří větší celek. V zásadě můžeme tvrdit, že převažuje atomární představa o skladbě světa, ačkoliv víme, že atomy se dají dále dělit, a že mají svou energii…

Avšak v dobách antického Řecka lidé samozřejmě nemohli mít představu o takovýchto částicích. Ale právě filozofové tehdejší doby si začali klást otázku, z čeho se svět skládá, z jaké pralátky, a jak svět vypadá jako celek. Bylo mnoho teorií. Například Thales z Milétu považoval za pralátku jeden ze čtyř elementů (oheň, voda, vzduch, země) stejně jako mnoho dalších antických filozofů – v Thaletově případě byla pralátkovým elementem voda. Avšak ne voda jakožto tekutá látka, ale substance schopná nabýt všech forem – od tekuté, přes měkkou až po extrémně tvrdou pevnou formu. Na svou dobu zajímavá myšlenka, se kterou by se bez aktuálních vědeckých poznatků dalo na první pohled souhlasit, že?

Anaximandros, však naopak přišel s myšlenkou apeirónu, jakéhosi pořádku a řádu, který existuje nade vším. Tato myšlenka by se s mírnou nadsázkou dala aplikovat jako alegorie boha…

S jakou myšlenkou byste se spíše sžili vy? Pralátkou elementu anebo všudypřítomného apeironu?

Ať už byste se rozhodli jakkoli, v dobách po dvou zmíněných filozofech přišli „na scénu“ atomisté. Myšlenka atomu, nejmenší a nedělitelné látky (přičemž moderní věda slovem atom nazývá částici dále dělitelnou), byla unikátní a na svou dobu zcela přelomová – a také nadčasová, když si uvědomíme, že tehdejší filozofové neměli sebemenší šanci opřít své tvrzení, že svět se skládá z okem neviditelných částic, o empirický důkaz.

Dále se už věnovat teoriím složení látky věnovat nebudu, jen jsem chtěl nabídnout různé náhledy na materiální svět kolem nás, přičemž jsou asi zároveň i těmi hlavními a v různých obměnách se vyskytovaly až do současnosti – kde samozřejmě „vládne“ atomární model složení okolního světa.
Avšak, možná by bylo dobré se zeptat sebe sama, zda je vůbec dobré znát základní stavební kámen hmoty? Proč jej chceme znát

Vždyť sami víme, jak snadno se může přelomový vědecký objev, jakým by odhalení základní částice nepochybně bylo, zneužít a to především ve vojenském směru. Jako příklad může sloužit atomová bomba, která způsobila tak děsivé škody, že Japonci ihned kapitulovali na konci Druhé světové války. A není se čemu divit, vždyť samotní Američané byli překvapení, jak mocnou zbraní může proces štěpení v obohaceném uranu být! Neděsí vás trochu ta představa?

Pokud stále ne, zapřemýšlejte nad faktem, že se mezitím vytvořila i vodíková bomba, což je atomová bomba v “de luxe” provedení. Štěpení částic opět ukazuje svou sílu. Stále nic? Slyšeli jste o antihmotě?

Jak se můžeme dočíst na http://cs.wikipedia.org, tak „Antihmota je druh hmoty, který je složen z antičástic k běžným částicím, tzn. například antiprotonů a pozitronů místo protonů a elektronů a antineutronů místo neutronů.“ Ačkoliv má antihmota stejný spin a hmotnost jako hmota běžná, má opačnou polaritu a má i rozdílné vlastnosti. Co je však hlavní – při střetu s běžnou hmotou anihiluje! Proces si můžeme představit jako neutralizaci kyseliny a hydroxidu, přičemž se obě látky navzájem zničí (vyruší) – střet antihmoty s hmotou by tak mohl mít skutečně nepříjemné destruktivní důsledky. A když navíc vezmeme v potaz fakt, že v procesu anihilace „zmizí“ víc běžné hmoty než antihmoty – vážně byste chtěli, aby někdy někdo zneužil takovýto vynález jako zbraň do libovolného válečného konfliktu? Možná by se pak splnil Einsteinův citát „Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce. Vím však, že ve čtvrté to budou opět klacky a kameny.“ Samozřejmě za optimistického předpokladu, že tu aspoň nějaké klacky a kameny zbydou… Mimochodem, četli jste knihu Andělé a démoni od Dana Browna?

Na závěr ukázek látek ničivých důsledků jsem si nechal záležitost, které je spojená s antihmotou a není látkou samo o sobě. Jde o proces, při kterém antihmota vzniká. V honbě za novými poznatky jsou lidé možná i poněkud slepí k možnému nebezpečí, které může vzniknout při procesu bádání.

Jak mnozí informovaní lidé ví, tak antihmota zatím úspěšně vznikla jen ve švýcarském CERNu, v obřím podzemním urychlovači částic (tzv. Large Hadron Collider), který však nese svá rizika – a ta nejsou malá. V urychlovači částic se totiž proti sobě vysílají částice lehkých prvků, jako je třeba vodík, a ty se pak v rychlostech blízkých rychlosti světla sráží. Právě během tohoto procesu vzniká dříve zmíněná antihmota. Ale pozor, antihmota není to jediné, co může vzniknout!

Během těchto pokusů může vzniknout mikroskopická černá díra. To je fakt. Co se s ní však při jejím případném vzniku stane, nikdo neví, staví se jen na teoriích. Jedna vychází z hmotnosti vysílaných částic, které teoreticky nemohou utvořit objekt s tak obří hustotou (a potažmo i gravitací) jako je černá díra, další je, že podle dosavadních sledování by se měla mikroskopická černá díra takřka ihned vypařit a třetí, ta nejděsivější, je, že se při střetu dvou atomů vodíku objeví i tzv. strangelety, stabilní vysokoenergické částice, které po střetu vytvoří větší a ještě stabilnější částici, která na sebe bude dále navazovat hmotu, dokud nevznikne černá díra. Uklidní vás fakt, že při případném vzniku černé díry nic nepoznáme, protože je do ní hmota vtahována rychlostí světla?

Mnoho lidí by si možná zaťukalo na čelo a zeptalo se, proč se tedy vůbec takto nebezpečné pokusy dělají. Odpověď je prostá – v případě úspěchu, avšak pouze v případě úspěchu, mohou být získané informace skutečným skokem vpřed v celém lidském vnímání vesmíru. A možná také proto, že si člověk rád hraje na boha. Jaké že jsou potenciální „užitečné informace“?

Za prvé můžeme v urychlovači částic navodit situaci blízkou Velkého třesku, avšak v miniaturním měřítku, díky čemuž bychom měli v přímém přenosu vznik částic a to přímo od těch nejmenších. Dále se v urychlovači má ověřit teorie temné energie a temné hmoty, které se opírá o tvrzení, že kdyby se okolní vesmír skládal pouze z viditelné hmoty (čili ne té temné, kterou nevidíme), tak už dávno došlo k vyrovnání energických hladin a nezvratnému konci života.

Po takovém poznání bychom možná konečně věděli, z čeho se skládá svět okolo nás a jak je zcela přesně uspořádán. Po dalším bádání bychom možná i byli schopní tyto částice v jistém směru ovládat. Stojí však naše touha po znalosti a kontrole nad okolním světem za možné zničení světa, ať už v důsledku nečekaného vývoje událostí, nebo v důsledku lidského zla? Naivní altruisté možná namítnou, že v lidech je i dobro, ale já, i přes to, že se za altruistu považuji, odpovídám, že lidstvu se v tomto ohledu věřit nedá. Ano, jsou mezi námi jedinci odpovědní a s rozumem, ale to neznamená, že se k vynálezu nedostane, s odpuštěním, blbec, který srovná kolébku lidstva se zemí.

Jaký je tedy váš názor? Mít poznání o materii, co nejlepší, nebo se spokojit s tím, co už známe?

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org
http://aktualne.cz