Minulost je odvráceným zrcadlem tvé duše. Toto je asi nejznámější věta, která je snad všude i v hlavním menu a vzbuzuje ještě před započetím nové hry určité očekávání. Pak přijde intro, prvních pár rozhovorů a hra vás má ve svých spárech…

Alespoň mne měla. Chvíli jsem si sice musel zvykat na dneska již úsměvné rozlišení 800×600 a z toho vyplývající nepříliš velká detailnost renderovaných postav, ale zvykl jsem si. A to bylo jen dobře, protože tato hra českého původu (z čehož i vyplývá jeden z nejlepších dabingů ve hře, co jsem zatím slyšel) má rozhodně co nabídnout.

Na úvod by se slušelo říct, že tuto hru nelze doporučit nikomu, kde nemá rád nadpřirozené věci zasazené do reálného světa, ale komu je to ukradené, ten může směle začít hrát.

Hra se ovládá klasickým point and click způsobem, který zná snad každý adventurista. Já si na něj musel ale velmi zvykat a zpočátku mne silně iritovalo, že se zde klávesnice kromě pojmenovávání savegamů vůbec nepoužívá – ke všemu stačí myš. Proč že jsem si na něj musel zvykat? Protože Posel smrti je první adventurou v mém životě, kterou jsem hrál.

Hádanky ve hře jsou logické a obvykle i zřejmé, ačkoliv jsem měl cca 10 záseků za celou hru, kdy jsem se musel podívat do návodu. Například nastavit hodiny v Robertově pracovně podle čísla na knihovně by mne nikdy nenapadlo…

Co mne na této hře tak strašně moc chytlo byl detektivní nádech hry, kdy hlavní hrdina, britský aristokrat Samuel Gordon, pátrá po vrahovi, kvůli němuž se i vrátil na panství Black Mirror, a ten je zdánlivě pokaždé o krok před ním, přičemž má doslova dar se objevit v blízkosti mrtvoly, čehož si nemůže nevšimnout detektiv, který má vraždy na starost. Hru jsem dohrál během tří týdnů pohodovým tempem, kdybych měl odhadnout dobu hraní, tak jsem hru dohrál za cca 20 hodin. Notnou část času vám však zaobírají hádanky samotné, kdy úporně přemýšlíte, jak to asi má být. A ten pocit nadšení, když rozlousknete hádanku je dalším silným zážitkem, co mne držel u hraní.

Příběh sám je zajímavý, i když se najde pár much (jak mohl vrah nakreslit první symbol na věž, když tam ještě nebyl přítomný?) a zhruba od poloviny hry jsem byl přesvědčený, že vím kdo je vrah (a domněnka se mi potvrdila). Škoda je možná jen konce, který jsem očekával trochu velkolepější, anebo alespoň emotivnější. Ne, že by takto nebyl emotivní, ale byl… jakoby uspěchaný. Namísto aby bylo rozuzlení rozepsané a více rozebrané, hrdina jenom shrne, proč a jak příběh končí a… Příběh skončí. Jak říkám, čekal jsem víc – ale ne, že bych byl zklamaný!

Hru totiž můžu doporučit snad každému, kdo kouzlo adventur ještě neokusil, stejně jako já. Na to, že jsem od hraní adventur moc neočekával, tak mne Posel smrti držel po skoro celou dobu nalepeného na monitoru počítače a louskajícího jednu hádanku za druhou, přičemž jsem samolibě odhadoval další průběh hry. Bavilo mě to a tato hra je tak dalším důkazem, že by hráči neměli opomínat starší hry – stále jsou mezi nimi klenoty.

Nyní mne omluvte, nahrál jsem si další adventuru, tentokrát ale ne point and click. V názvu má, že to zažiji nejdelší cestu, putování světem dobrodružství, tak si jdu Dreamfall: The longest journey vychutnávat dál!

P.S. – Také dobrá hra, už jsem ve čtvrté kapitole a je to POHLCUJÍCÍ :)