Promiňte za zvláštní nadpis článku, ale nevím, jak jinak toto téma pojmenovat. Jsem totiž hráč a samotnému mi už nedá to, jaké vůči hraní her na počítači vládnou i dnes předsudky. Otázkou je, proč?

Jak říkal už známý psycholog Sigmund Freud, člověk má své chování dané i podvědomě, takzvanými pudy. Ony pudy se často rozdělují na dva základní, tj. pud sexuální a pud destruktivní. Pud sexuální je každému asi jasný, proto se zaměřím na pud destruktivní. Kladli jste si někdy otázku, proč v historii lidstva tolik válek? Nebo proč, když nás chytne amok, máme tendenci mlátit do věcí, dokonce je i rozbíjet? Nejsou za tím právě naše lidské pudy?

Ať se to lidem líbí nebo ne, člověk pudy má, včetně toho destruktivního. Někdo to vybíjí chozením do posilovny, někdo se dá do armády a někdo hraje počítačové hry. Je to normální. Řekněte mi, proč tedy právě zmíněné počítačové hry jsou často viděny jako něco zvrhlého a nepochopitelného?

Hry mají přece nepopiratelné výhody. Můžete postavit vlastní říši a vládnout jí, můžete se stát všemocným hrdinou, anebo se i můžete vrhnout do bitevní vřavy, kde kulky hvízdají kolem uší a to vše bez jakékoli reálné újmy. Jednoduše řečeno, něco málo zničíte a váš destruktivní pud je uspokojen. Je to doopravdy tak zvrhlé hrát hry?

Samozřejmě toto platí jen pro většinu případů. Jsou totiž i lidé, kteří nejsou úplně duševně zdraví a vyrovnaní. Ve státech jako jsou Čína, Jižní Korea a Japonsko se bohužel často stává, že hráči pod vlivem hraní her udělají něco velmi zlého. Sebevraždami počínaje, vraždami konče. Ale podobné případy byly i v Americe, kde si dva studenti usmysleli, že vyzkouší DOOMa s motorovou pilou naživo. Je to smutné, politování hodné, ale je to tak.

Problémem je, že v tu chvíli začnou jistí „odborníci přes herní průmysl“ vykřikovat, jak jsou hry zvrhlé a špatné a proč by se měly zakázat. Ale řekněte mi, kde vzali oni lidé ty zbraně? Dala jim je hra a stiskla spoušť?

Dalším bodem problému je to, že oni „odborníci“ vidí hry jako zdroj inspirace vražedným maniaků. Jistě si vzpomínáte na krvavý incident na americké univerzitě, kdy bylo zastřeleno mnoho studentů, včetně několika profesorů. A co se hned poté nestalo? „Odborníci“ křičí, za to mohou hry! Vážně? Řekněte mi tedy, co tedy znamenají útočníkovy divadelní hry, které jsou neskutečně perverzní? A co jiná médie, jako televize? Odtud nemohou pochytit „inspiraci“? Pokud si myslíte, že ne, podívejte se na nějaký horror, co chodí pozdě v noci…

Pravdou je, že hry mohou mít na dítě, kterému nepatří do rukou, neblahý vliv. Od toho je ale přeci systém PEGI, který přesně určuje komu má/nemá hra přijít do rukou. Proč tedy mnozí křičí po zákazu prodeje her, když je přesně stanovená věková hranice pro hráče?

Věc, která mi dost často hýbe žlučí, je bulvár. Už kolikrát v něm byly články o tom, jak jsou hry zlé a nebezpečné pro ty, co je hrají, i pro okolí. A moje matka je čte, takže mi už pak měla ke hrám výtky. Naštěstí s rodiči jsme si již vysvětlili o čem, že hry jsou. Ano, jsou někdy kruté a brutální, jak se právě dočtete v bulváru, ale co ostatní stránky her? Hraní „stříleček“, alias FPS (First Person Shooter), napomáhá k rychlosti reakce na vjem zrakového podnětu, hraní strategií napomáhá k rozvíjení taktiky, schopnosti kombinovat a hraní RPG her rozvíjí fantazii člověka! Nemluvě o tom, že hry slouží v zahraničních zařízeních jako forma léčby psychických nemocí. Jsou tedy hry zlé, anebo dobré?

Mám ještě jednu další otázku. Jestliže jsou hry tak zlé, proč každoročně protéká trhem herního průmyslu čím dál více peněz a obrat trhu herního průmyslu se už takřka rovná trhu tomu filmovému?

Znamená to přeci, že hry jdou na odbyt, že je lidé kupují. Tudíž musí mít spousta hráčů a cifra udávající jejich počet musí být závratně velká. Kdyby tedy byli hráči takoví maniaci, jak je možné, že nejsou ulice plné šílených vrahů a psychopatů?

Dovolím si toto téma uzavřít s větou, že hraní her je formou zábavy, jako je třeba čtení knih, anebo sledování filmů. I v nich jsou totiž mnohdy brutální podněty a nikdo nezabrání někomu psychicky nevyrovnanému udělat něco špatného. Hry za to nemohou. Ale u mnohých lidí ještě v dnešní době, kdy hrají i staří lidé, kdy se s hrami léčí, a kdy je na západě i v asijských zemích hraní normální záležitostí, navážení se do her způsobem, jak si „udělat“ jméno. Jsme tedy víc normální my, hráči, anebo oni „odborníci“?

P.S. – Vše v uvozovkách je ironie.